Nejoblíbenější a nejrozšířenější slavností ohně v roce byla u našich pohanských předků oslava v den slunovratu. Je to okamžik, kdy slunce dosahuje nejvyššího bodu na obloze. Na evropském kontinentu byly tyto obřady vždy stanoveny v souladu se solární astronomií.
Je zajímavé, že zvyk pálit oheň v den slunovratu je rozšířen také v severní Africe, zejména v Maroku a Alžírsku. Obřad probíhá velmi podobným způsobem jako ve střední Evropě, zapalují se ohně, do kterých se přikládají lokální byliny, lidé přes ně přeskakují a věří, že si tak uchovají dobré zdraví. Věří, že kouř z ohně má magickou schopnost odpuzovat vše zlé od lidí, zvířat, stromů i úrody. Severoafrické země ovšem mají v muslimském kalendáři všechny své svátky spojené s lunou, což jen dokazuje, že slavnost slunovratu byla nezávislá na náboženství a je pozůstatkem staršího pohanství.
V Evropě se pořádaly slavnosti ohně buď v předvečer slunovratu nebo v předvečer dne svatého Jana (24. 6. – den nejbližší astronomickému letnímu slunovratu, který byl křesťany ukotven v kalendáři a dostal jméno Jana Křtitele). Období mezi letním slunovratem a 24. červnem je velkým mezníkem na sluneční dráze. Slunce stoupá stále výš, aby se zastavilo v nejvyšším bodě své nebeské dráhy a pozvolna opět klesá dolů. Tento okamžik musel vyvolávat v našich předcích úzkost, nebo také víru, že právě díky zažehnutému ohni udrží klesající slunce co nejdéle na jeho dráze.
Bez ohledu na svůj vznik, měla oslava slunovratu v celé Evropě tři hlavní rysy – vatry, procesí s planoucími pochodněmi kolem polí a zvyk kutálet hořící kolo. Pálili se kosti a špína a hustým kouřem se zaháněli draci, kteří se, probuzeni s příchodem léta, pářili v povětří a svým semenem otravovali studně a řeky. Valení hořícího kola z kopce dolů představovalo metaforu pohybu slunce. Na mnoha místech se věřilo, že čím výše přeskočí člověk přes oheň, tím vyšší len naroste na polích. Dívky se dívaly do ohně skrz věneček z lučního kvítí a věřily, že jim oheň posílí zrak. V Čechách se tradovalo, že dívka, která večer před svatým Janem uvidí devět ohňů, se do roka vdá.
V severní Evropě měli ohně zahnat čarodějnice nebo ochromit moc trollů či jiných zlých duchů. Věřilo se, že o svatojanské noci se země otevírala a z hlubin vylézali zlí duchové, aby si zatančili a pobavili se. Také prameny měly v tuto dobu léčivou moc. Studánky odkrývaly budoucnost toho, kdo se v nich omyl. Brána mezi světem živých a mrtvých byla pootevřená.
Se sluncem a svatým Janem je u nás spojena také legenda o mytickém kapradí a jeho moci odhalit nám poklady země. Říká se, že na den svatého Jana kapradí rozkvétá zlatými květy, které se třpytí jako oheň. Tento zlatý květ umožní tomu, kdo jej získá, spatřit poklady země. Podobně jako květ kapradiny se také trhá (při letním, či zimním slunovratu) jmelí, které má stejně jako kapradí moc objevovat poklady ukryté v zemi.